Kostel Sv. Václava je nemovitou kulturní památkou, zapsanou pod č. 104274. Kostel je ve vlastnictví Obce Kyselka.

Kostel prochází postupnou obnovou - leták ke stažení

Oprava věže kostela sv. Václvava 2016 - tisková zpráva

Historie kostela

Původně gotický farní kostel sv. Václava byl postaven v 1. polovině 14. století na mírném návrší nad řekou Ohří na menší návsi uprostřed vsi Radošov (Rodisfort). První písemná zmínka o kostele pochází z roku 1352. V době kolem roku 1768 byl kostel pozdně barokně přestavěn a v roce 1858 klasicistně upraven. Po roce 1945 války však přestal být kostel udržován a postupně chátral. V současnosti je kostel ve vlastnictví obce Kyselka a prochází postupnou obnovou.

Objekt: gotický, pozdně barokně přestavěný a klasicistně upravený kostel
Období vzniku: 1. polovina 14. století
Architekt: neznámý
První písemná zmínka: 1352
Přestavba: kolem roku 1768 pozdně barokně, 1858 klasicistně
Období devastace: po roce 1945
Památková ochrana: od 18. března 2011, č. rejst. ÚSKP: 104274
Stav: zchátralý
Přístupnost: přístupný v době konání církevních bohoslužeb

Historie objektu

Původně gotický farní kostel sv. Václava byl postaven v první polovině 14. století podle návrhu neznámého architekta na mírném návrší nad řekou Ohří na menší návsi uprostřed vsi Radošov (Rodisfort). První písemná zmínka o kostele pochází z roku 1352. Kolem kostela se původně rozkládal dnes již zrušený hřbitov. V roce 1384 patřil kostel v Radošově k pěti obročím (beneficium) loketského děkanství. V době reformace byl však kostel opuštěn a postupně chátral.
Teprve až v roce 1768 byl do Radošova dosazen nový kaplan a zdejší kostel se stal filiálním ke kostelu sv. Michaela Archanděla v Ostrově. V době kolem roku 1768 byl sešlý kostel sv. Václava pozdně barokně přestavěn. V roce 1778 postavil v kostele loketský varhanář Georg Ignác Schmidt nové varhany za 300 zlatých. V roce 1858 byla při kostele založena opět samostatná farnost. Provedena byla tehdy poslední stavební adaptace kostela, během které byly klasicistně upraveny vnější fasády objektu, věž nově zastřešena štíhlou jehlancovou střechou a při kostela obnovena budova fary. Renovováno bylo rovněž vnitřní zařízení kostela. Na svátek patrona kostela, sv. Václava, byly v Radošově dne 28. září každoročně pořádány nákladné slavnosti. V roce 1902 vytvořil pro zdejší kostel chebský varhanář Martin Zaus nové varhany.
Po nuceném vysídlení německého obyvatelstva na konci druhé světové války však přestal být kostel udržován a postupně chátral. Ve druhé polovině 20. století byla zrušena zdejší farnost a kostel znovu přifařen ke kostelu sv. Michaela Archanděla v Ostrově, odkud dojíždí farář k celebrování pravidelných mší. V sedmdesátých letech 20. století pečoval o věžní hodiny a každý den je natahoval místní občan, pan Vykoupil. Na počátku 21. století byl již zchátralý kostel ve špatném stavu, střechou objektu zatékalo, vlhkostí byl poškozen krov a vnitřní omítky lodi kostela opadávaly. V prosinci roku 2003 byl provizorně opraven hodinový stroj. Někdy kolem roku 2008 byl zchátralý kostel převeden z vlastnictví Římskokatolické církve do majetku občanského sdružení Radošovský most. Dne 18. března 2011 byl kostel sv. Václava zapsán na státní seznam kulturních památek pod rejtř. č. 104274.

Popis objektu

Neorientovaný jednolodní kostel na obdélném půdorysu se zaoblenými a zkosenými nárožími, s připojeným odsazeným, zevně trojboce uzavřeným, uvnitř pravoúhlým presbytářem, krytý sedlovou, nad závěrem valbovou plechovou střechou. Při jihozápadní stěně presbytáře je připojena obdélná přízemní sakristie se zaoblenými nárožími, krytá plechovou pultovou stříškou. Před vstupním jihovýchodním průčelím kostela, završeným nad mohutnou vynesenou profilovanou římsou trojúhelníkovým štítem, stojí představěná hranolová věž, završená plechovou jehlancovou helmicí s makovicí a křížem na vrcholu.
V přízemí věže je prolomena obdélným vchodem, zvýrazněným představěným portikem se stanovou stříškou, vyneseným dvěma sloupy se zdobenými hlavicemi a profilovanými patkami na hranolových soklech. Nad portikem je situováno obdélné, polokruhově završené okno. Patra věže, oddělená mohutnými profilovanými vynesenými římsami, jsou členěna nárožními pilastry a lizénovými rámci. První patro je na přední straně prosvětleno kruhovým okénkem. Zvonové patro je na všech stranách prolomeno obdélnými, polokruhově zakončenými okny s dřevěnými žaluziemi. Nad okny jsou umístěny kruhové plechové ciferníky věžních hodin. Stěny věže jsou završeny mohutnou vynesenou profilovanou korunní římsou pod střechou.
Podélné trojosé stěny lodi kostely jsou prolomeny dvěma velkými obdélnými, polokruhově zakončenými okny, boční stěny presbytáře po jednom obdobném, nad sakristií zkráceném okně. V závěrové stěně presbytáře je situováno menší obdélné, segmentem zakončené okno. Sakristie je zpřístupněna obdélným vstupem a prosvětlena obdélným okénkem v boční stěně. Vnější stěny kostela jsou členěny velkými vpadlými lizénovými rámci a završeny mohutnou vynesenou profilovanou korunní římsou pod střechou. Po levé straně věže v průčelí kostela je na stěně osazen vysoký dřevěný misionářský kříž z roku 1920 s nápisem: „MISSION 1920“.
Vnitřní prostor lodi kostela je plochostropý, krytý rákosový strop se štukovým zrcadlem s malým architektonickým a ornamentálním dekorem v barokních formách. Presbytář kostela je zaklenut plackou, vynesenou na koutových polopilířích. Vnitřní stěny kostela jsou členěny zdvojenými jónskými pilastry a ostěním oken s vyloženými klenáky. Nad vstupem je situována podstrojená kruchta s vypnutým středem.
Vnitřní zařízení kostela je převážně pozdně barokní z druhé poloviny 18. století, silně obnovované v době po polovině 19. století. Na portálovém hlavním oltáři je mezi dvěma dvojicemi sloupů, vynášejícími sloupovou atiku, umístěna v mušlové nice ústřední pozdně barokní socha sv. Václava. V nástavci oltáře je osazen olejový obraz. Při zaoblených nárožích lodi po stranách triumfálního oblouku jsou postaveny postranní oltáře sv. Josefa a Panny Marie s novodobými obrazy. Oltáře jsou stejné architektury jako hlavní oltář, se zkroucenými sloupky doplňujícími rámy oltářních polí. Na kruchtě kostela jsou umístěny varhany do chebského varhanáře Martina Zause z roku 1902, jednomanuálový stroj s 11 rejstříky. Původně zde bývaly jednomanuálové varhany z roku 1778 od loketského varhanáře Georga Ignáce Schmidta s osmi rejstříky, mechanickou trakturou a zásuvkovou vzdušnicí. Ve věži kostela je umístěn hodinový stroj z dvacátých či třicátých let 20. století.

Zdroj: Památky Karlovarska - Turistika - Dominanty
 
V květnu 2014 byl Kostel zařazen do programu  "Noc kostelů 2014".

Oprava kostelních hodin

V průběhu roku 2008 pan Flosmann rekonstruoval (a v březnu 2009 rekonstrukci dokončil) původní věžní hodiny, které byli nalezeny pod hromadou prachu a ptačích výkalů v kostele svatého Václava v Radošově, hodiny jsou v současné době k vidění na Obecním úřadě v Kyselce. Kromě této aktivity pečuje také průběžně o chod věžních hodin , které jsou v současné době v kostele sv.Václava v Radošově umístěny.

Věžní hodiny - fotografie poskytla H.Kousalová (odkaz na fotky na facebooku)

Historie  věžních  hodin v kostele Sv. Václava v  Radošově

Léta páně  prosinec  2003
Rád bych vám sdělil něco o věžních hodinách, které se nachází na věži zdejšího kostela v Radošově. Mé původní povolání je hodinář. Dne 1. listopadu 1972 jsem se s manželkou nastěhoval z Karlových Varů do Radošova. Na kostelní věži byly v té době nainstalovány čtvrťové hodiny, které každou hodinu krásně odbíjely. Vzhledem k tomu, že se zde nacházela historická rarita, tedy krytý dřevěný most přes řeku Ohři, chod hodin dodával tomu všemu zvláštní atmosféru. Všichni občané, zvláště ti starší, byli na krytý most i věžní hodiny v Radošově svým způsobem hrdí. I já jsem si nostalgicky vzpomněl na své mládí, a to na časy, když jsem jezdil z města na prázdniny k babičce na vesnici. Zde bylo také slyšet odbíjení věžních hodin a my s kamarády věděli, kdy máme jít, třeba na oběd. Ale abych neodbočoval.
O tyto hodiny v té době pečoval místní občan, posléze můj kamarád, pan Vykoupil, který je každý den natahoval. V druhé polovině 70-tých let mne jako hodináře požádal, zda bych se na hodiny nezašel podívat a zároveň na nich provedl údržbu. Já s tím souhlasil, ale bohužel z banálního důvodu, který raději nebudu uvádět, jsem se k hodinám ani nedostal. Po nějaké době již hodiny přestaly tikat, tedy i odbíjet, no a ta zvláštní atmosféra Radošova byla ta tam. Ke vší smůle ještě v roce 1986 i dřevěný most shořel, a to prakticky do základů, čili rázem bylo i po evropské raritě.
Bylo to někdy koncem 80-tých let nebo začátkem 90-tých let, kdy  jsem se dozvěděl, že zde měla být nějaká renomovaná firma na opravu hodin. Bohužel oprava se jim nepodařila, údajně prý jsou hodiny moc staré a tudíž neopravitelné. Hodinový stroj pochází snad z 20-tých, či 30-tých let a není tedy možno vadné součástky vyrobit.
Po 17-ti letech od vyhoření byl za podpory státu obnoven radošovský most, který byl slavnostně otevřen 17.10.2003 v 10,30 hodin. Této slávy jsem se také zúčastnil a zároveň se nostalgicky zadíval na věž kostela, kde již asi 25 let srdce hodin mlčelo. Pomyslel jsem si: "To by byla nádhera, kdyby i hodiny šlapaly. Vždyť oni k tomu mostu patří." Poté jsem o věžních hodinách diskutoval s místním radním panem Fantou, který myslel na to samé. Ihned jsme se dohodli, že já seženu odborníky, tedy hodináře a společně bychom se pokusili dát hodiny opět do chodu. Já sám bych na tuto práci nestačil, mimo jiné již své původní povolání hodináře nedělám bezmála 20 let.
Ve čtvrtek 27.11.2003 jsem telefonoval svému bývalému kolegovi Lotharu Bielovi ze Žlutic a ihned jsme si domluvili schůzku, na kterou pojede i místní radní pan Fanta. V neděli 30.11.2003 bylo dále domluveno, že pan Biel požádá dalšího mého bývalého kolegu pana Josefa Trmotu ze Stružné. Začátek opravy se stanovil na den 6.12.2003. Ale než se s opravou začalo, tak se ještě pan Biel přijel na hodiny podívat. Když jsme pak společně, tedy já, pan Fanta a pan Biel, vyšlapali schodiště k hodinám, byli jsme doslova v šoku. Kdysi zde hnízdily nejprve sovy a posléze poštolky, které zde po sobě zanechaly doslova metráky výkalů. Asi si dovedete představit, jak jsme to vše okomentovali. No, ale i tak jsme si řekli, že se pokusíme dát hodiny do původního stavu, tedy do chodu. Pak jsme ještě zjistili, že ve zvonici chybí malý zvon na odbíjení čtvrtí, byl zde na trámu  přidrátován kus železné traverzy, čímž zvuk odbíjení čtvrtí prakticky zaniká. Celá hodina bije do velkého kostelního zvonu, což je v pořádku.

     Přišel den "D" 6.12.2003, 09,00 hodin a do věže jsem opět stoupal já, můj syn František, Lothar a Pepa. Nejprve bylo potřeba celý stroj, tedy kola, pastorky, páky a ložiska, zbavit značných nečistot. K tomuto jsme použili výkonný vysavač, pak jsme některé součásti odmontovali, no a začalo doslova "šůrování" veškerých součástí hodinového stroje. K tomuto jsme byli nuceni použít jak ocelových kartáčů, tak i smirkového papíru. Původně jsme se domnívali, že práce bude hotova již první den, ale to jsme se zmýlili, končili jsme až ve večerních hodinách. Ačkoli v ten den pěkně mrzlo, okolo -8°C, tak my jsme byli značně upocení. Vzhledem k pozdní hodině bylo na místě rozhodnuto, že hodiny do chodu spustíme až druhý den.
Byl další den, tedy 7.12.2003, kdy kolem 08,40 hodin, zastavilo u mého domu vozidlo s hrdiny prvního dne. Opět jsme, ovšem již bez mého syna, stoupali po dřevěných schodech do věže kostela. Nejprve se provedli dolaďovací práce na hodinovém stroji, poté jsme jej namazali a hodiny na kyvadle spustili. Jaká byla naše radost, když hodiny začali krásně pravidelně "šlapat". Pak byla provedena zkouška bití. První proběhnutí, tedy čtvrt, půl, tři čtvrtě a celá proběhla na jedničku. Ale při druhém proběhu bití, nám neodbíjela půlka. A to je dost důležité, neboť čtvrtě spouští hodiny celé. S touto závadou by pak hodiny odbíjely celou třeba ve čtvrt apod.
Začalo se tedy hledat, kde bude závada. Já si při té příležitosti vzpomněl, že tuto závadu právě měli i pracovníci nejmenované firmy, proto nebyly hodiny opraveny. Asi tři hodiny jsme ladili bicí stroj, ale marně. Pak Pepa zjistil, že jedna páka u čtvrtí se uvolnila, tak tuto dotáhl šroubem a bylo vyhráno. Ale ejhle, po dalším proběhnutí bití, zde byla tato závada znovu. Když jsme páku odmontovali, zjistili jsme, že je na této ulomený jeden ze dvou čepů. Zašli jsme do mé garáže, páku opravili doslova na koleni a poté namontovali zpět do hodin. Pak již bylo vše v pořádku a závada se neprojevila.
Dále bylo zapotřebí srovnat ručičky na číselnících, proto mne kolegové vyslali nahoru do věže, kde jsou rozvody k ručičkám tedy transmise od hodin. Zde jsem musel ručičky sladit se strojem dole. Když byla práce hotova, přišlo slavnostní spuštění hodin. Ani nevíte jakou jsme měli radost, když hodiny s bitím šlapaly. Jaké však bylo druhý den zklamání, tedy 8.12.2003, když bylo bití opět rozházené.
Tentokrát jsem šel k hodinám na věž sám a zde po prohlídce zjistil, že lana k závažím jsou krátká, tedy hodiny nevydrží v chodu celých 24 hodin. Dále jsem našel další závadu, a to na větrníku u soukolí na bití čtvrtí. Vzhledem k tomu, že jsem s sebou neměl žádné nářadí, hodiny jsem zastavil. Tuto závadu jsem odstranil až další den. Takže od 11,00 hod. dne 10.12.2003 tyto věžní hodiny šlapou jako "švýcary". Sice se musí natahovat dvakrát za den, ale časem se namontují delší lana. Dále se natřou ručičky a obnoví se číselník. Pan farář  sdělil, že obstará  malý zvon na odbíjení čtvrtí.  
No a co závěrem, jenom to, že nyní už je Radošov zase tím Radošovem, jak jsem jej znal počátkem 70-tých let. Jak říkám:  „Prostě ty hodiny k tomu mostu patří.“
 František Hrubý